Podle výzkumu, který letos provedla společnosti Eurostudent VI., se více než šestnáct procent studentů univerzitních bakalářských a magisterských programů potýká s osobní ekonomickou situací. Dotázáno bylo na 16 650 studentů veřejných státních a také soukromých univerzit a vysokých škol.

Starší 26 let
Výzkum ukázal, že až 50% studentů, kteří studují magisterské či bakalářské programy, mají problémy vyjít s penězi, které mají na měsíc. Může to být způsobeno i tím, že po dovršení věku dvaceti šesti let lidé přicházejí o některé výhody, jako jsou slevy u dopravců, ale také slevy v nejrůznějších obchodech nebo slevy na kulturní a sportovní akce. S tím také souvisí fakt, že většina těchto lidí si musí platit poplatky za studium nebo poplatky za jeho prodloužení.

Největší potíže mají umělci
Problémy s penězi mladší šestadvaceti let mají hlavně studenti ze sociálně slabších rodin, ale také lidé, jejichž rodiče nemají vysokoškolské vzdělání. Také ale záleží, zda žijí s rodiči, nebo studují v jiném městě a bydlí na koleji.

Ekonomická situace podle oborů
Ke studiu potřebují průměrně 9 113 korun. A zatímco medikové mají k dispozici pouze něco málo přes sedm tisíc, budoucí právnící se mohou pochlubit téměř jedenácti tisíci měsíčně, s nimiž hospodaří. Tradičně mají největší finanční problémy studenti  uměleckých oborů.

Brigády a práce
Peníze získávají převážně od rodičů případně partnerů, naprostá většina z nich si ale snaží přivydělávat alespoň brigádou. Z toho se dá usuzovat, že medikové, kteří mají nejméně času kvůli náročnosti studia, si nemohou tak často přivydělávat. Zato právníci, kteří mají praxi od třetího ročníku povinnou jako koncipienti ve firmách, mají práci na částečný úvazek jistou. Naproti tomu studenti filozofických, sociálních a uměleckých fakult se většinou pohybují v brigádách zcela mimo jejich obor.

V dnešním světě je angličtina základ, na tom se jednoduše všichni shodneme. Ať už chceme nebo ne, pokud mluvíte anglicky na komunikační úrovni (jedná se o úroveň B1, tedy úroveň státní maturity, B2, úroveň certifikátu FCE), máte mnohem větší šanci na zaměstnání, a také samozřejmě na vyšší pozici a tím také dosáhnete na vyšší platové ohodnocení.

Státem garantovaná úroveň anglického jazyka
Státní maturita byla u nás zavedena povinně pro všechny střední školy a učňovské obory s maturitou před šesti lety, přesto se ukázalo, že absolventská úroveň angličtiny je stále nedostačující. Nedostatečná jazyková připravenost  je samozřejmě problém mnoha společností a firem, které uvádějí znalost anglického jazyka na komunikační úrovni jako základní požadavek.

Globalizace
S globalizací souvisí i fakt, že se v republice nachází mnoho zahraničních firem, zdaleka ne jenom těch britských nebo amerických či kanadských, ale firem, které používají angličtinu na bázi dorozumívání se, tedy jako třetí, komunikační jazyk, pokud je například majitel firmy Švéd, ale má šéfy poboček ve Francii, Rakousku, Itálii a Česku.

Stále menší požadavky
Aby firmy dokázaly obsadit nabízená volná pracovní místa, kvůli nedostatkům ve vzdělání, které měl stát garantovat příčkou státní maturity, která je z velké většiny z angličtiny povinná (alternuje s matematikou), musejí neustále snižovat své nároky, což samozřejmě odpovídá i snižující se kvalitě a výkonu těchto firem.

Společnosti, které stojí na vytváření týmů nebo pracují mezistátně, tak nemohou české a třeba ve svém oboru nadané studentky angažovat kvůli jazykové bariéře, kterou by tím vytvořili mezi spolupracovníky v týmu.
Znalost alespoň jednoho cizího jazyka je základem pro přijetí do nadnárodních firem.

Školy si sypou popel na hlavu
Dokonce i rektoři univerzit doznávají, že o tomto nedostatku svých absolventů vědí, a přiznávají, že je třeba s tímto ostudným faktem něco dělat. Navrhují povinnou výuku cizího jazyka, ale také chtějí klást důraz na pobyt studentů v zahraničí.

Rodiče přestávají uvažovat tak, že jejich dítě musí mít za každou cenu vysokou školu, a začnají si uvědomovat, že ne všechny děti jsou stavěné na to, aby se až do čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti let vzdělávali a dosáhli magisterského nebo inženýrského titulu. Naopak se začínají soustředit na to, jestli je jejich dítě schopné se často a hodně učit a jestli by nebyla lepší střední škola nebo dokonce řemeslo. Což je samozřejmě výborná zpráva pro firmy, nabízející volné pozice právě na tyto obory.

O všem rozhodují rodiče
Děti okolo svých čtrnácti, patnácti let však většinou nemají nejmenší tušení, co by je bavilo. A jestli by je bavilo vykonávat povolání, za kterým by se rozhodly jít, není ani tak důležité, jako otázka, zda by všechno to učení vůbec zvládly. Je tedy nejspíš přirozené, že poslední slovo mají rodiče. Právě ti rozhodují o tom, zda dítě půjde do učení nebo na vysokou školu.

Děti jsou většinou zastrašovány požadavky na studenty v oborech, které by je bavilo studovat, například nároky na studium policejní akademie nebo středních škol informačních technologií. Ale mnohdy také rodiče tápou. Existuje takové množství škol a poměrně nových oborů, hlavně v pedagogice, lékařství a informačních technologiích, že člověk doopravdy mnohdy netuší, kam jít studovat a čím tedy bude po studiu. Právě k tomuto slouží dny otevřených dveří nebo přehlídly škol.

Jak na to reagují firmy?
Podniky a společnosti využívají toho, že děti, které nepůjdou ze střední školy na vysokou školu, vyhledávají už v období studia na střední škole, například ve druhém nebo třetím ročníku. Nabídnou jim práci a pak si je „vychovávají“ tak, aby hned po maturitě nebo složení učňovské zkoušky dostaly smlouvu na hlavní pracovní poměr právě u té firmy.

Nezáleží na tom, jestli máte dceru nebo syna. Pokud jsou do oboru nadšení, může být váš syn kadeřník nebo maskér a vaše dcera může mít stavební průmyslovku. Velký zájem je hlavně o děti s technickým vzděláním – právě a hlavně tyto studenty si firmy připravují do budoucna už během jejich studia.

Vrátit do škol ruční práce, dílenskou činnost, práci na pozemcích a pro děvčata pak šití a vaření, chce také ministerstvo školství. Tuto výuku by ale přivítalo také mnoho praktických středních škol a učilišť, firem, rodičů i žáků.

Je potřeba, aby byly dětem do výuky zařazeny práce s technickými materiály, protože je to vhodná příprava pro budoucí profesi žáků. Jenomže dílny na většině škol zanikly, a to především pro jejich špatný stav. Nyní by byla v první řadě nutná rekonstrukce či budování moderních dílen. Poté by přišlo na řadu vybavení. To vše chce podpořit ministerstvo školství.

Chtějí se děti živit rukama?
Většina dětí nemá vůbec v plánu, že by se v budoucnu mohly živit rukama a řemeslem. Dnešní doba je příliš virtuální, a tak má snad každé dítě představu, že bude pracovat s počítačem. Navíc polovina městských dětí nedržela v ruce žádné nářadí. Je pravda, že moderní svět má spíše digitální požadavky, ovšem pracovní zručnost a kreativita se jistě z profesí nevytratí ani v budoucnu.

Šroubovák a kladivo versus mobily a počítače
Smysl praktické výuky by měl být takový, že by se žáci dozvěděli, kdy a jak které nářadí používat. Spoustu věcí by si mohli v dílnách vyzkoušet a získat tak alespoň nějakou praxi, nebo dokonce kladný vztah k ručním pracím. Dnes jsou děti spíše zvyklé držet v ruce mobily, či jinou, pro ně skoro již nepostradatelnou techniku.

Dílny hrou
Pokud by ale děti byly do praktické výuky nuceny, mohlo by je to spíše odradit. S rostoucí nechutí by pak přišly také nulové výsledky. Děti se ale nějak musí naučit, kdy použít kleště, šroubovák, svorky, šídlo, svěrák nebo pájku… A kdyby si mohly z dílen odnést nějaké výrobky, co vlastníma rukama vytvořily, určitě by je učení bavilo mnohem více.

Děvčata by se zase mohla naučit základům háčkování, pletení, šití a vyšívání. Znalost těchto technik není jen praktickou záležitostí. Pomáhá dětem rozvíjet jemnou motoriku, smysl pro celek a také trpělivost.
Teď musíme jen držet palce, aby se dílny a praktická výuka do škol vrátily.